SPASM mexiko tour 2014

SPASM v Mexiku

Mexiko. První slova, která vás napadnou, budou pravděpodobně kaktusy, pálivé jídlo, chilli, sombrero, tequilla, drogové kartely nebo jazykolam Popocatépetl. Už méně si asi vybavíte slova jako gore, grindcore nebo death metal, ale věřte, že obě představy jsou více než pravdivé. My sami jsme byli velmi mile překvapeni, jakou variabilitu nálad, barev, chutí a vůní Mexiko nabízí bez ohledu na lidi, hudbu, jídlo, nebo podnebí. Zážitky spojené s touto zemí jen tak nezmizí a budou v nás zakotveny do konce života.

A jak že jsme se vlastně k nabídce dostali? Jednoduše! Nezanedbatelné množství fanoušků především z Jižní a Střední Ameriky již delší dobu atakovalo náš ksichtoknižní profil a stále se ptalo, kdy se konečně vypravíme z naší kotliny a dorazíme do Mexika. Na základě velmi dobrých referencí od kluků z Ahumada Granuja a Gutalax jsme začali reálněji o této variantě jednat uvnitř kapely, zvláště když na jednom koncertu jsme potkali Ossieho z L´Inphantile Collective. Ten nám turné vřele doporučoval s tím, že nám zařídí kontakty a bude kooperovat na zdárné realizaci této parádní hudebně-gastronomické dovolené. Slovo dalo slovo a věci se daly do pohybu.

V mezidobí jsme pomaličku sbírali informace o Mexiku a netrpělivě očekávali první data koncertů. Věděli jsme, že se budeme muset nechat očkovat na 2 typy žloutenky, břišní tyfus a další choroby. Měsíce rychle ubíhaly a nervozita začala trošičku stoupat, jelikož turné mělo započít v půlce ledna a my, po Novém roce, jsme stále neměli konkrétní data. Pověstná mexická maňana nás lehce znervózňovala, nakonec však vše dobře dopadlo a týden před odletem jsme obdrželi nejen letenky, ale i data celého turné. Nasbíralo se 11 koncertů na 12 dní, takže jsme byli velmi potěšeni a nažhaveni, jak celé tour bude probíhat.

Radim sa snaží prehltnúť mikrofon!

Den 1

Vstáváme ve 2 ráno, abychom i se zdrženími stihli letadlo z Prahy a započali ukrutně dlouhý den. Letadlo stíháme, paráda! Nemuseli vyvolávat naše jména jako onehdy při letu do Portugalska. Letíme prvně do Londýna a pak hurá do Mexika. Sam před cestou vyhrožoval, že si neprodyšně obalí záda náplastmi Nicorette, aby překonal abstinenční příznaky, než přiletí do Mexika. Pravda, cesta do Londýna ubíhala kvapně, ovšem 11 hodinová nálož před námi vyvolávala mírné tiky a nervozitu. Ve finále jsme se s tím vypořádali jako praví mazáci, zhlédli několik filmů (nabídka byla pestrá), spali, četli, prostě se snažili přežít. V Mexiku jsme přistáli kolem sedmé večer místního času, u nás byly tedy 2 ráno. První šok nastal po zjištění, že Samovi někdo zapomněl z Londýna poslat kytaru naším letadlem. Komunikace v angličtině s mexickou divou, která zastupovala British Airways, kde by člověk předpokládal jistou znalost, nebyla snadná, avšak společně jsme našli (ne)řešení. Prý kytara dorazí nejspíše v pátek, což klidně může znamenat, že i v sobotu nebo příští měsíc. Hlavně nám to bylo k ničemu, protože v pátek jsme měli být na jiném místě, ne v blízkosti Mexico City. Trošku rozmrzelí jsme vyšli před letištní halu, kde nás už čekala posádka pro tento den a také turné v čele s Javierem – managerem tour a Saulem – řidičem, bavičem atd., jinak vokálním členem gore death/grindové kapely Semen a druhé bandy snad s nejdelším patologickým názvem, co znám – Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis. Je to takový menší překladatelský a artikulační oříšek.

V Mexiku sa týmto signálom objednáva jedlo.

Nastupujeme do velmi prostorné dodávky americké výroby, která nám bude sloužit celé turné. Přestože jsme tříčlenná kapela, míst v dodávce 12, nikdy nás méně než pět nejelo. Nezbytné uvítání a klábosení docela urychlujeme, jelikož máme před sebou první koncert. Musím se přiznat, že několik dní mi trvalo, než jsem si zvykl na časový posun plus sedm hodin vzhledem k centrálnímu evropskému času. Většinou jsme tedy hráli kolem 6. či 7. ráno našeho času. Na první koncert v Queretaru dorážíme s předstihem, takže si můžeme v klidu vybalit, omrknout merch, který nám Javier nechal vyrobit, a rozhlížíme se po klubu. Po chvilce dostáváme doslova kýbl s ledem a lahváči, výsostně příjemná a navíc pitelná záležitost. Předkapely zní docela fajně, jsme příjemně překvapeni úrovní některých z nich a my se pomalu chystáme. Naopak nepříjemně jsme překvapeni, že nikdo z místních, dokonce ani na dalších koncertech nepoužívá ladičku. Ta Samova se společně s jeho basou snad někde skrývá na letišti nebo se vznáší nad Atlantským oceánem díky apatickému pohunkovi z Londýna, takže nezbývá než zapojit můj sto jedna procentní absolutní (s)(h)luch. Další zajímavostí, kterou bych uvedl, je standardní bicí souprava. Nejenže někde chybí jeden či dva tomy, nebo je nelze nastavit, ale i množství činelů a hlavně stojanů s činelovými matkami se limitně blíží nule, jak by řekli matematikové. Vzal jsem si pouze jeden svůj malý splash, takže očekávám pomoc od místních bicmenů. Jaké překvapení, že s výjimkou jednoho koncertu jsem na plnou sestavu prostě 

Radim práve zameriava fotografa

nehrál. Od turné v Mexiku tvrdím, že zahraji v podstatě na cokoli, jen TO musí být připevněno k zemi. Ale zpět ke koncertu. Sam si půjčuje basu od místního týpka a nostalgicky vzpomíná na své začátky v 90. letech. Kdyby tehdy věděl, že se svou basenkou se setká až za 10 dní, asi by si koupil nějaký no name bazmek v prvních hudebninách. Do rukou se mu totiž dostalo nenaladitelné pádlo s dohmatem nejméně 3 cm, což slibovalo ohromný hudební zážitek, prádelní šňůra hadra. První tóny však naznačují, že lidé (asi v počtu 70 lidí) vědí, na co přišli, takže paří a podporují. Technické nedostatky nástrojů se tak šmahem vytrácí z našich hlav a koncert si s rohlíkem (úsměvem) naprosto užíváme. Pár songů přidáváme a spokojeně mizíme z podia. Radim na něm bohužel zapomněl svou masku, takže další koncerty už jsme museli hrát bez ní, jelikož nějaký fanoušek si ji uzmul coby ceněný artefakt a fetišistickou hračku pro svůj nudný sexuální život. Po koncertě úspěšně prodáváme merch, rozdáváme úsměvy a spoustu fotek, mexičtí fans jsou všude neuvěřitelně fotek chtiví jako Japonci na Staromáku. Nastává čas k odjezdu, neboť další den hrajeme v San Luis Potosí, kde dvě noci budeme spát. Po cestě zastavujeme na ulici u nevábného a ošuntělého stánku s tacos. Nedůvěřivě přistupujeme k této placce s masem, ale po ochutnání se nám objevuje nebe v hubě, prostě delikátní, pikantní mňamka. Nacpáváme žaludky, jelikož poslední jídlo jsme měli v letadle, a netrpělivě očekáváme nějakou řidší hnědou dohru na WC, což se ve finále nepotvrdí. V noci nás překvapuje vcelku slušná kosa. Bundy jsme samozřejmě nechali doma v domnění, že nic takového přece v Mexiku není třeba. Omyl! Přes den je tu skvěle, kolem 18 – 20 °C, v noci však přituhuje. Javier a Saul nás „potěšili“, že takovou zimu ani oni již dlouho nepamatují, a sami se navlékají pomalu do spacáku. Jsme moc rádi, že jsme právě my u toho. Přijíždíme do San Luis Potosí a hledáme ubytování. Po prvním neúspěchu kotvíme v  pěkném hotelu, ihned řešíme klíče a spánek. Pokoj je prostorný, sice ne úplně čistý, koupelna nejspíše zažila i první Aztéky, jako bonus i s mrtvým švábem, ale únava převládá a spíme jak mimina.

Pohľad na príbitky voličov socialistickej strany práce

Den 2.

Den trávíme chozením a prohlížením nádherného starobylého města. Do koncertu zbývá mnoho času, odpočíváme tedy na pokoji a vegetíme. Koncertní sál se nachází nedaleko, takže vše potřebné nemusíme ani vozit dodávkou. Při vstupu do klubu nás příjemně překvapí řešení a prostor klubu, opravdu pěkný interiér. Klasicky vybalujeme merch a čekáme na první příchozí. S některými se fotíme, jiní kupují céda a trika, se všemi se rádi bavíme. Večer probíhá v poklidu, předkapely zní celkem v pohodě, prostě mexicky a my se už těšíme na náš set. Bohužel tentokrát jsme asi nevstali správnou nohou, Sam si zase půjčuje basu od někoho úplně jiného než včera a zjišťujeme, že basa se ladí opravdu tragicky. Mně pro změnu tancují na podiu bicí, především virbl, prostě luxus. Skoro po každém songu je nutno bicí znovu a znovu sestavovat a uchytávat a všichni společně v duchu proklínáme toho idiota, který se rozhodl neposláním basy zpříjemnit náš pobyt v Mexiku. Nikdy se nám nestalo, abychom set tolikrát přerušovali jako dnes, bohužel nešlo jinak. Fanoušci jsou naštěstí velmi trpěliví a naše úporné snažení oceňují nadšenými reakcemi. My jim na oplátku hrajeme delší přídavky jako kompenzaci za projevenou podporu. Poté se věnujeme bohulibým činnostem, zejména popíjení drinku jménem michelada – pivo s chilli, solí a limetkou. Neuvěřitelně osvěžující a skvělá záležitost! Večer, tedy spíše ráno se nachyluje, loučíme se s novými přáteli a fanoušky a mažeme spát.

SPASM  aj ich hrierachia v kapele , podľa stupňov víťazov

Den 3.

Po nezbytné hygieně vyrážíme v brzkých dopoledních hodinách směrem k další štaci, do města Torreon. Cestu si krátíme vyprávěním různých vtipů a výjevů z našich bohatých životů, o zábavu tedy není nouze. Ačkoliv cesta trvá poměrně dlouho, asi 10 hodin, rozhodně se nenudíme a nepropadáme trudomyslnosti. Zastavujeme se na oběd v jednom motorestu a opět labužnicky vychutnáváme místní jídlo. Dáváme si, co jiného, tacos v dalších mnoha variantách a rychle zase pokračujeme po naší mexické stezce. Konečně za denního světla spatřujeme krásu mexické přírody, která spočívá především v rozmanitých scenériích, kdy poušť s kaktusy v různých tvarech a seskupeních a vzdálené hory tvoří nádherný vizuální kontrast. Musím se přiznat, že tato příroda je na hony vzdálená té naší, ale člověk si prostě pomaličku zvyká a nechává se okouzlit. Během čuracích a kakacích přestávek pořizujeme fotky okolí, kapelní momentky a zvířecí obyvatele travnatých plání. Pánové Saul a Javier zásadně nepoužívají u nás tolik prosazovanou GPS a vcelku bezproblémově se orientují po mexických dálnicích a silnicích. Chápu, že nejsme první kapela, kterou vozí po Mexiku, přesto je obdivuhodné vyznat se v tak obrovské zemi, jež několikrát převyšuje rozlohu naší vlasti. Co čert nechtěl, po několika kilometrech zjišťujeme, že jsme zabloudili. Chvíli tápeme, nakonec po 

Turisti

důkladnější prohlídce mexického venkova se znovu vracíme na správnou dálnici a úspěšně pokračujeme. Kolem 8. večer se dostáváme na místo a relaxujeme. Javier řeší nepříjemný problém s prasklou pneumatikou, neboť druhý den musíme jet dále. Koncert dopadl skvěle, fanoušci se baví a my rozhodně taky. Máme půjčenou (skvělou!!!!) basu a podle toho se nám taky hraje. Fanoušků přišla sice hrstka, ale vytváří parádní atmosféru a podporují nás, jak můžou. Ten večer jsme taktéž poznali výbornou kapelu A Lost Humanity, taková mexická odpověď na Nasum, zkuste si ji vyhledat. Po koncertě řešíme s novými přáteli více či méně důležitá témata a večer pomalu končí. Dodávka je nepojízdná, a proto míříme na hotel asi 10 bloků pěšky se svými kufry a zavazadly. Hned druhý hotel má volnou kapacitu, jsme nesmírně šťastni a padáme hubou na postel.

Miestny porno shop

Den 4.

Sobota se nese ve velmi příjemné atmosféře. Budíme se poměrně později, víme totiž, že dnešní pouť do města Monterrey měří zhruba 320 km, což rozhodně přidává úsměv na tváři a dopřává klidu na duši lenivějším z nás. Co však trošku zmrazí, a to doslova, je voda tekoucí ze sprchy. Kdyby mi někdo řekl, že pramen vody ze sprch vyvěrá na Sibiři, asi bych se moc nepřel. Voda o 5°C slibovala nezapomenutelný zážitek především pro otužilce, proto většina osazenstva našeho pokoje této vydařené služby nevyužila. Holt, nenosíme příjmení Venclovský. Sestupujeme do vstupní haly a vyřizujeme si své záležitosti. Píšeme rodinám, dětem, manželkám, milenkám, milencům a domácím mazlíčkům. Poté skromně obědváme a Javier nás těší zprávou, že pneumatika a kolo jsou spraveny. Vyrážíme a po cestě se zastavujeme na benzínce. Zásoby piv a nealka mizí rychlostí světla, je tedy výsostně důležité doplňovat tekutiny, zvláště v takovém vedru. Mexičané vynalezli vcelku důmyslný aparát, totiž polystyrenový box plný ledu, do kterého nastrkáte ohromné množství piv (a samozřejmě i nealka, když je v něm místo). Musím říct, že tohle na mě udělalo opravdový dojem, protože mít u sebe stále studené pivo je jedna z mála opravných rozkoší na tomhle kulatém světě. Pomaličku se blížíme k třetímu největšímu mexickému městu Monterrey a pozvolna se nás zmocňuje tíseň. Jsme totiž svědky lidské bídy v tom skutečném významu. Nahromaděné slamy, příbytky o jednom, maximálně dvou pokojích, jakési přelidněné betonové krabice, kde žije a přebývá ohromná část chudých obyvatel velkých měst. Mezi tím se klikatí ulice, uličky, žádná mapa ani GPS vám tady nepomůže. Pokud jednou vstoupíte do těchto končin, s velkou pravděpodobností se již nevrátíte.

SPASM revival band

Co na tom, že před domem stojí starý americký vrak, který by snad poukazoval na lepší životní úroveň. Člověk tohle vidí a empaticky cítí, jakkoli cynismus ovládá jeho mysl. Lidská beznaděj, sociální periferie, pozitivnější vyhlídky v nedohlednu. Město samotné však vykazuje mnohem více krás, je rozděleno řekou Santa Catarina na dvě části, které spojuje několik mostů. Samotné centrum představuje klasické moderní město s velkými ambicemi, pokud se nemýlím, patří mezi nejmladší a nejdynamičtěji se rozvíjející města v Mexiku. Do klubu vstupujeme kolem 6. hodiny a jsme tu jedni z prvních. „Prostorný a docela hezký,“ si říkám v duchu. Lidé se začínají linout a my rozdáváme autogramy jako zběsilí. Neustále se fotíme a připadáme si, že si nás snad museli s někým splést. Samozřejmě nás takové vřelé chování těší a ochotně pózujeme. Oči nás však nepálí, absolvovali jsme svářečský kurz, haha. Předkapely zní výborně, zejména kapela Brutal Pig, v níž pěje ženština takovým stylem, že i Radim uznale pokyvuje. Holčina zvládá kvičení, murmur, nezbytné sténání, to vše intenzitou tornáda. Masakr. Nás set se blíží, a tak jdeme do provizorní backstage, která spíše připomíná staveniště. Bordel, sutiny, kolečka, cihly, malta a hlavně neskutečný smrad, něco zde muselo umřít. Kombinace zatuchlé blitky se spařenými mokrými ponožkami prokládané uleželým hnojem, opravdová náramnost. Sud, odkud se řinul tento „zápach“, jsem neměl odvahu podrobněji analyzovat. Jsem srab, vím. Samotný koncert dopadl parádně, přišlo ohromné množství lidí a suprově pařili, merch se prodává jedna báseň. Bohužel, mně trošku utíkaly bicí, dvojšlapku jsem musel po každém songu nasazovat, takže při té hromadě skladeb, co hrajeme, vás usazování a montování pedálu již pošestnácté moc nebaví a zmocňuje se vás malinkatý amok. Vše však nějak zvládáme a koncert dohráváme ve velké pohodě. Následuje obligátní dřístačka s fanoušky a popíjení piva chlazeného v kýblu. Jdeme poměrně brzy spát, zítra nás čeká šílený den.

SPASM žiadajú bohov, aby ich prijali medzi seba!

Den 5.

Nikdy bych si nemyslel, že dobrodružství na cestách s kapelou může mít tak reálný charakter. Když si připustím, co vše se dnes mohlo stát, mnoho příjemných pocitů ve mně nedlí. Den začal nevinně, vyjeli jsme na plánovanou trasu do Nuevo Lareda, což patří mezi oblasti úzce spjaté s drogovými kartely a mafiánskými praktikami. Přijíždíme do města, a aniž bych cokoli předtím věděl, zmocňuje se mě zvláštní, intuitivní neklid. Vlastně něco jsem věděl. Ještě doma jsem do googlu zadal název tohoto města a první obrázky, které na mě vyskočily, mě trochu vyděsily. Oběšenci, podříznutí frajeři a spousta houpajících se mrtvol, klasické vyřizování účtů mezi mafiány. Zachovávat klid bylo velmi obtížné. Přijíždíme ke klubu s předstihem, vystupujeme z auta a spatřujeme nevídané. Necelý kilometr od nás se rozprostírá hranice s USA, ba dokonce můžeme pozorovat billboardy lákající na luxusní život jakože v blahobytu a míru. My tu stojíme na prahu historických a současných pohnutých událostí města, jež má neblahou pověst místa s téměř největší drogovou kriminalitou v celém Mexiku. Klub vábí samotným vchodem, nezabezpečená elektřina se zpřístupněnými pojistkami mě mírně šokovala, ale interiér vypadá v pohodě. Majitelkou je výrazně baculatá Mexičanka žijící a pracující coby architektka v USA, klub pro ni představuje zábavu a odreagování. Po nesmělém dotazu ohledně bezpečnostní situace v tomto městě mi bylo sděleno, že teď už se vše zklidnilo, údajně bývaly byly dny, kdy nemohli lidé vyjít ani na ulici se strachem o svůj život. Nezbývá než jí věřit, že mluví o minulosti. Koncert se nese v docela poklidné atmosféře a máme celkem i úspěch, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že mi chce někdo ustřelit palici. Žít bych tady nechtěl ani za milion. Po koncertě balíme vercajk a bavíme se s místními. 

žiadosť bola vypočutá

S kapelou, která koncert zařizovala, hraje mladý týpek, jenž kdysi zakládal dnes velmi úspěšnou deathcorárnu Upon A Burning Body, docela zajímavá náhoda. Dlouho se však nevybavujeme a vydáváme se na velmi dlouho, takřka dvacetihodinovou distanci, jelikož musíme překonat vzdálenost přes tisíc kilometrů ze severu Mexika na jih, kde se odehraje druhá část turné. Po ulicích nočního Nueva Lareda se se svou dodávkou pohybujeme co nejnenápadněji, abychom nevzbudili nechtěnou pozornost. Ani Saul ani Javier nesrší vtipem, jak bývá zvykem, mlčí a stejně jako my si přejí být již daleko od tohoto prokletého města. Projíždíme kolem nábřeží řeky, míjíme nějaké majáky policejních aut a snažíme se o nejrychlejší možný únik. Až následně se nám Javier svěřuje, že jsme byli první českou kapelou, která v tomto městě hrála, a jak vtipně poznamenal, mohli jsme být i poslední. Jo, cynismu není nikdy dost. Později se rovněž dozvídáme, že jejich prvotní mlčení bylo způsobeno špatným výběrem cesty vedoucí z města a v duchu taktéž trnuli, jak vše nakonec dopadne. Cesta podél nábřeží prý byla nejméně bezpečná! Plni neklidu a vnitřního pnutí tak či tak usínáme na sedadlech dodávky, zázračného prostředku, který nás snad zavede zpět do relativního bezpečí.

Bohovia nosia ružové triká

Den 6.

Celý den trávíme v dodávce, takže různě poleháváme, kecáme a děláme vše pro to, abychom si dlouhou chvíli zkrátili a zpestřili. Ono dvacet hodin v dodávce není žádný med, obzvláště po mexických dálnicích a silnicích, které mi sem tam připomínají naši výjimečnou D1. Každopádně dojíždíme do města Orizaba okolo 21. hodiny a klub po krátkém hledání pohodlně nacházíme. Zprvu nás zarazí v podstatě nulová návštěvnost, načež se dozvídáme, že v pondělí se v Mexiku prakticky nehraje. Máme tedy vlastně štěstí, že dorazilo asi 10, slovy DESET lidí. Radíme se, jestli koncert odpískat, nebo odehrát, a ve finále se rozhodneme o odehrání. Přesvědčila a namotivovala nás kapela Mandingo Madness, která kvůli společnému hraní s námi absolvovala asi 10 hodinovou cestu vlakem a bude nám dělat společnost dalších několik dní i na podiu. Chlapi - duo hrají takovou mexickou obdobu tupa gore grindu a docela to šlape. Zajímavostí je určitě vokální kumšt bubeníka Alejandra, který jako jediný zpívá, kytarista hraje a tancuje do rytmu. Přestože tristní návštěvnost nám kazila úsměv, set jsme odehráli poctivě a nakonec jsme se parádně bavili. Poprvé v životě jsem hrál pouze na hajtku a ride, tedy na dva činely a musím říct, že mě to ohromně bavilo. Lidé vytváří pohodovou atmosféru a náš set pomalu končí. Ještě mrskneme nějaký přídavek a zcela unaveni odjíždíme na hotel. Tam se rozjíždí miniparty, ale já osobně cítím ohromnou únavu z předchozí cesty, a tak mířím do postele načerpat trošku síly. Sam s Radimem ještě chvilku klábosí s ostatními synky, slyším je přicházet již v polokomatu.

Romantika jak v porno filme

Den 7.

Po nezbytné hygieně odcházíme vedle hotelu do jakéhosi polobistra, kde se na grilu připravuje čerstvé kuřátko, steaky a další lahůdky a samozřejmě nezbytné chilli papričky v různých barvách, chutích, velikosti i pálivosti. Jídlo je prostě famózní a přejeme si, aby nemizelo. K pobavení též přispívá ochočený malý varan na jakémsi provázkovém vodítku, který nás pozoruje svýma ďábelskýma očima. Dobrá nálada se nás drží i nadále, přestože víme, že dnešní den bude jediný bez koncertu, vystoupení v Tlaxcale bylo zrušeno. Náhradní program zní velmi lákavě, můžeme se podívat do města Veracruz u samotného Mexického zálivu. Javier se Saulem tohle místo dobře znají, prý tu jeden z nich byl s přítelkyní. Tento den taktéž slavím narozeniny, takže mi vlastně večer bez hraní trošku vyhovuje. Po cestě trvající asi 3 hodiny nakupuji na benzínce nezbytné občerstvení, nějaká tequilla, doplňuji polystyrenový box plechovkami piva a samozřejmě beru i nealko pro abstinenty Sama se Saulem. Pokračujeme v projížďce nádherným přístavním městem Veracruz, které patří mezi nejstarší v Mexiku. Na konci města odbočujeme na úzkou silničku vedoucí do ráje, a to doslova. Proplétáme se úzkou stezkou plnou fauny i flóry, všude palmy a nízký pěstovaný trávník, cítíme se, jako bychom projížděli kouskem chráněného pralesa, národního parku, v jehož závěru parkujeme u domu recepce. Jsme naprosto ohromeni touto rajskou zahradou a chvíli se jen tak němě rozhlížíme. Spatřujeme venkovní bazén a zřetelně slyšíme šplouchání vody Mexického zálivu. Takhle nějak jsem si představoval, že někdy zažiju oslavu narozenin, v krátkém triku, oslněný sluncem a vykoupán ve vodě. V Čechách se toho asi nedočkám, v lednu totiž málokdy uspořádáte narozky venku, když někdy udeří i 15 stupňový mráz. Mexické počasí se mírně zlepšuje, otepluje se a odpoledne bývá i příjemných 22 stupňů. I dnes nám počasí přeje, jen silný vítr trošku kazí příjemnou atmosféru. Vcházíme do recepce a domlouváme se s recepční na ubytko, které vzápětí dostáváme. 

Mexický pes

Prostorné a vkusně zařízené chatky s koupelnou a WC nás velmi mile překvapují a shodujeme se, že dnes budeme spát (aspoň někteří, o tom později) zatím na nejkrásnějším místě celého pobytu v Mexiku. Okamžitě se vybalujeme a jdeme se porozhlédnout po okolí. Šumění oceánu nás vábí čím dále více, o to horší je zjištění, že na pláži se nedá skoro vydržet. Silný vítr zvedá písek takovou intenzitou, že nás doslova bodá do těla, prostě velmi nepříjemná záležitost. Jisté rozčarování z nemožnosti se vykoupat v tomto krásném zálivu nám kompenzuje venkovní bazén, jenž vypadá udržovaně a jehož služeb zcela určitě využijeme. Jdeme se rychle převléknout do plavek, bereme s sebou tequillu El Jimador a piva, party může začít. Pohled na většinu osazenstva vzbuzuje smích, takovou plejádu pupkatých baronů hned tak neuvidíte, opravdová reklama na hlad. V bazéně blbneme, skáčeme do něj, relaxujeme, kecáme, ideální odpočinek. Po hodince vylézáme a jdeme se více věnovat pitnému režimu a party. Tequilla chutná perfektně, zapomeňte na české patoky, žádný citron, sůl nebo pomeranč či skořice, jednoduše pijete panáky. Ochutnáváme též jakýsi plod, který vypadá jako ostnatá menší brambora, delikátní záležitost. Večer se nese ve velmi sympatickém duchu, kluci z Mandingo Madness nám stále dělají společnost, samé vtípky a odpočinková témata. Uvědomujeme si, že jsme tu nejspíše sami, což nám vůbec, ale vůbec nevadí. Jedeme pro další tequillu na blízkou benzínku a pokračujeme v pařbě. Někteří z nás, včetně mě, už padáme doslova na hubu, tequilla v kombinaci s pivem ukázala svou záludnost v nejvyšší možné míře. Koordinace pohybů těla i řeči činí nejméně dvěma lidem potíže, takže se raději ukládáme ke spánku. Kytarista z MM bohužel nestihne dojít do lůžka, spí tedy venku prvně na zemi, poté na židli. Jakási dobrá duše jej aspoň přikryje a spí spánkem spravedlivých.

Kto si ho chytí, je čurák

Den 8.

Ráno se budíme vcelku odpočinutí, někteří se jdou ještě osvěžit ranními tempy v bazénku, jiní dávají přednost sprše. Já se jdu ještě podívat na pláž, kde silný vítr malinko ustoupil a pořizuji si pár fotek. Naposledy se kochám tímto zapomenutým koutem s půvabnou písečnou pláží, chvilku si zapřemýšlím a vracím se do chatky. Pomaličku se sbíráme a s těžkým srdcem opouštíme tuhle nádheru. Jedeme zpět do města Veracruz, kde zastavujeme na oběd.

Po chviličce hledání něčeho stylového dojíždíme k areálu přístavní restaurace, kde již uvítací tabule nabádá k výběru právě tohoto lokálu. Zrovna dnes totiž mají akci, jak se říká All you can eat, jednoduše si zaplatíte jistou sumu a můžete sníst, co se do vás vejde. Takové výzvy máme ve Spasm rádi, takže vcelku jednoznačně jsme pro najíst se tady. První dva talířky mizí u všech poměrně rychle, při třetím talířku na mě doléhá únava z předchozího dne a už nemohu. Příjemným bonusem zůstává dvoudecové pivo zdarma, obsluha skoro nestíhá doplňovat tradiční kýbl coby důmyslné chlazení. Chci se jít natáhnout do dodávky, avšak vnitřní teplota vroucího oleje mě zahání zpět do restaurace, kde příjemně profukuje vítr ze zálivu. Nakonec ještě chvilku debatujeme a pomalu vyrážíme do města Pueblo, kde hrajeme dnes večer.

Prvé kroky k dentálnej budúcnosti!

Cesta ubíhá svižně, do Puebla dorážíme už za setmění. Dnešní večer hrajeme na zvláštním místě, jakoby na dvorku pavlačového domu. Kapely zní docela v pohodě, většinou hrají death metal oldschoolového ražení. Z přihlášených 15 kapel hraje asi 5, mexický standard, jenž mě už nijak nepřekvapuje. Mně osobně se libí bubeník z kapely Herpes, který má pekelně rychlé hnátky, a kytarista připomínající mého bývalého kolegu ze školy. Jejich podobnost je neuvěřitelná a musím se pořád při pohledu na něj smát. Lidi se baví, jak se sluší a patří, avšak počtem moc kapely nepotěšili. Nic nás však nelimituje a vystřihujeme set jako vždy, odměnou je nám skvělá podpora. Po vystoupení poskytujeme krátký rozhovor do místní TV, což nás samozřejmě velmi těší, třeba na něj někdy někde narazíme. Loučíme se s fanoušky a kapelami, musíme vyrazit na osmihodinovou štreku do dalšího města Guadalajary. Stavíme povinně pouze na rychlé občerstvení, obligátní tacos s nakládanou zeleninou podobnou naší čalamádě, která však pálí jako bestie. Nám to však nevadí a v kombinaci s masovou náplní tacos tvoří náramně pikantní gurmánský zážitek. Je mi trošku líto Javiera, utrácí za nás majlant, protože nám prostě velmi chutná a nestydíme si říct o přídavek. Co na nás ušetří na alkoholu, jelikož mu moc neholdujeme, utratí zase na jídle, poněvadž tomu zase holdujeme my. V tomto jsme asi originální fenomén v rámci grindové scény. Javier se však tváří a usmívá se, že je vše OK, takže nejspíše něco podobného čekal. Ono při pohledu na nás asi nemohl předpokládat, že nám bude stačit mexická fazolka s chilli papričkou na jeden den. Suprově najedeni naskakujeme do auta a kromě řidiče všichni tuhneme.

Úsporné LED osvetlenie na Mexický spôsob

Den 9.

Po cestě do Guadalajary se v ranních hodinách zastavujeme u Erika (kytarista MM), který nám ochotně připravuje snídani, jelikož jeho rodina vlastní malé bistro. Jíme ostrou kuřecí polévku s plackami a poté se ubíráme směrem do Guadalajary, druhého největšího města v Mexiku. Kolem 10. hodiny přijíždíme do centra. Město na první pohled vypadá nádherně, samá historická zákoutí, starobylé stavby a monumenty. Jsme zcela uchváceni touto podívanou, a protože hrajeme až večer, jistě bude prostor k bližšímu průzkumu města. Ubytováváme se v útulném hotýlku v centru Guadalajary, pokoj i zázemí velice slušné. Hned se nás ujímají místní organizátoři a jdou nám představit centrum města. Procházíme se po malebných uličkách a nasáváme atmosféru tohoto historického místa a fotíme různé pamětihodnosti a zákoutí tohoto téměř pětimilionového města, tedy včetně aglomerace. Docházíme i k jakési fontáně, kde parta puberťaček se chce fotit se Samem, který je nejspíše zaujal svým nemexickým fešáckým vzhledem. Holky jsou u vytržení, jako by získali fotku samotného prezidenta. V jedné ulici narážíme na dva metalshopy, kde máme i své plakáty na dnešní večer, takže se probíráme haldami trik a prohlížíme si je. Ceny jsou docela příznivé, trika vypadají kvalitně a jejich pořízení tu vyjde zhruba na dvě stovky. Po návštěvě metalshopu míříme na poštu, odkud chceme poslat svým nejbližším pohledy. To se nám daří a my se vracíme do hotelu. Chvilku odpočíváme, čerpáme síly na dnešní večer a jdeme se podívat do klubu, který je vzdálen pouhé tři bloky od hotelu. Super! Vcházíme a nestačíme se divit. Interiér prostorný a velmi dobře vybavený, bar luxusní a dole backstage i se sprchou.

Ružovýá boh sa pýta, či aj jej lebka tu skončí na stene?

 V takovém klubu jsme v Mexiku ještě nehráli a jsme opravdu potěšeni. Naše nadšení stupňuje i zpráva, že kolem 4. se bude podávat oběd/večeře. Místní kuchaři pro nás připravili delikatesy v podobě lasagní, různých těstovin, salátů a kuřecí rolády. Naprostá mňamka a gastronebe. Po tomto gurmánském zážitku relaxujeme a čekáme na náš set. Předkapely zní výtečně, zvláště pak brutal death kapela Heretic. Náš set obvykle zahajujeme intrem a už nyní je patrné, že tento večer se budou dít věci. Ohromný aplaus a spouštíme první song. Po každém dalším songu je atmosféra ničivější a jsme opravdu šťastni, že tu můžeme být. Set se pozvolna blíží k závěru, ale fanoušci stále vyžadují další a další songy. Nakonec přidáváme asi 5 songů, neuvěřitelné. Po koncertě následuje klasické nekonečné focení, ale velmi přívětivé. Já jsem vyhledán jednou slečnou, která provozuje rádiovou metalovou show, a tak poskytuji rozhovor. Otázky pěkně odsýpají, slečna působí příjemně a připraveně, takže za půl hodiny vše zvládáme a jdu za ostatními. Taková pozornost člověka vždy potěší a navíc se nejednalo o poslední interview. Zůstáváme ještě notnou chvíli v klubu, debatujeme s fanoušky a organizátory koncertu. Všem ještě jednou vřele děkujeme za perfektní večer a ohromnou podporu s velkým počtem fanoušků, přestože v kalendáři naleznete čtvrtek. Velmi pozdě odcházíme na hotel, kde se ještě rozjíždí malá afterparty, která však netrvá nijak dlouho, a jdeme na kutě.

Poprosím dvojstránku Sv.Jana, keď vystupoval v palestíne s tou trampolínou

Den 10.

Probouzíme se do nádherného slunečného dne (jako obvykle) a konáme nezbytnou hygienu. Máme naplánovaný odpočinek a procházku městem, kde si něco koupíme na zub a pojedeme zase dále. Město Leon naštěstí vzdálenostně nepatří mezi kolosy, takže vcelku kvapíkem dojíždíme do města ještě před setměním. Spíme v místním hotelu, který úzce sousedí s klubem, v němž dnes hrajeme. Moc si pochvalujeme, že můžeme v klidu relaxovat na pokoji a pak pohodlně sestoupit dvě patra a jít přímo do klubu. Fotíme se před starou dodávkou jako vystřiženou ze starých amerických filmů, úchvatné autíčko. Do koncertu zbývá hodně času, jdeme tedy s organizátorem do jakéhosi lunaparku, platí za nás vstupné a my si sedáme do nějaké venkovní restaurace, kde nám po chvíli donášejí vynikající hamburgery. Na stole též leží plastový výčep s chutným černým pivem, což kvituji s povděkem. Po večeři se vracíme do klubu, kde se to již hemží lidmi. Jelikož máme pátek, návštěvnost klubu bude určitě uspokojivá. Nejenže je uspokojivá, dokonce přepychová. Kulisu i atmosféru lidi vytváří parádní už i na předkapely a já tuším, že tento večer bude obdobně dokonalý jako ten včerejší. Nemýlím se. Suportující kapely zní perfektně, především kapela Abrogar hrající hyperrychlý death metal ve stylu Origin. Samotný bubeník sázel sypačky velice zdatně, technika naprosto profi, na celkové hře bylo jednoduše vidět, že má páně Longstretha důkladně nastudovaného. Celá kapela působila velmi precizně, ale zároveň vše zahráno profesionálně a hlavně s nadhledem. Zatím nejlepší kapela, co jsem v Mexiku slyšel. Jeden z fanoušků nám pouští jeho kapelu Velkrodeth, taková mexická odpověď na Amíky Faceless, luxusní záležitost. Doufám, že kluci brzy vydají nějakou nahrávku, jsou mladí, talentovaní a unikátní. Poté nastupujeme na stage my a znovu se přesvědčujeme, že poslední koncerty budou opravdu masakrózní. Sázíme jeden hit za druhým a lidé se baví náramně. Poprvé a taky naposled hraju na plný set i se všemi činely, takže ohromná spokojenost. Po několika bonusových sonzích balíme a jdeme k merch stánku. Jsem vyzván dalšími moderátory, abychom udělali další rozhovor. Tentokrát nám otázky překládá vrchní bavič, řidič a přítel v jedné osobě samotný Saul, rozhovor se tedy nese ve velmi veselém a uvolněném duchu. Následuje obligátní focení, podpisy a pak alou do hajan. Zítra nás čeká nejdůležitější koncert celé tour v Mexico City, takže se snad shledáme i se Samovou basou, jež údajně už dorazila.

bratri v triku

Den 11.

Máme před sebou 400 kilometrů, takže relativně moc nespěcháme a během cesty zastavujeme na jednom z mnoha bister okolo dálnic v Mexiku. Po obědě zase vyrážíme a do Ciudad de Mexico vjíždíme někdy odpoledne. Osobně na mě působí Mexico City vražedně obrovsky, bodejť ne, když patří mezi největší města na světě s obyvatelstvem převyšující osm a půl milionu. Pozoruji všudypřítomný sociální rozkol, na jedné straně města člověk spatří honosné paláce s brutálními americkými bouráky, na straně druhé doslova betonové chatrče, které jsem viděl v takové míře naposledy u Monterrey. Holt strašáky ohromných měst jako na dlani. Všímám si i rozdílu v nadmořské výšce, která dosahuje skoro 2500 metrů, takže naše Sněžka se může jít zahrabat. Docela blbě se mi dýchá kvůli šílenému smogu, na který jsem i v mé milované Ostravě zvyklý, ale tohle je vážně síla. Dokonce pozoruju, že mi teče krev z nosu. Pokračujeme v projížďce nekonečně dlouhého města a vidím, že jedeme po šestiproudé dálnici, taky překvápko. Místní řidiči by měli vrátit řidičáky, protože co předvádí, patří do říše fantazie, přestože naši jsou též řádná prasata. Prostě jedeš, a když chceš odbočit, nacpeš se do pruhu bez použití blinkrů, stačí pořádně zatroubit a být neuvěřitelně drzý. Kdo je větší a rychlejší, většinou vyhrává. Masakr. Od začátku města do cíle jedeme více než hodinu, máme tak čas si vše pečlivě prohlédnout. Přijíždíme k hotelu, kde dnes budeme spát, a je na první pohled znát, že patří mezi ty luxusnější. Dáme si věci na pokoj a opravdu. Krásný pokoj se třemi postelemi, sociálním zařízením a koupelnou, všude nadstandardní pořádek. Milé překvapení poté, co jsme někdy museli velkoryse přehlížet úroveň některých noclehů. Nejsme žádná úklidová policie ani finťové, ale co je moc, to je někdy ještě více. Tady se však cítíme pohodlně a nepatrně odpočíváme. Později nás vyzvedává Saul s Javierem a jedeme do klubu. Saul nás nemilosrdně instruuje ohledně čtvrti, ve které se klub nachází. Doporučuje nám chodit pouze po klubu, napravo i nalevo následují části města, odkud bychom se mohli vrátit okradeni, pokud vůbec. Nemáme důvod Saulovým slovům nevěřit, a tak vcházíme do klubu. Vytahujeme merch na připravený stůl, dostáváme žetony na pivko a rozhlížíme se. Klub je celkem příjemný, rozlehlý a již nyní slušně zaplněný. Nestíháme ani všechno vybalit a už k nám míří proudy fanoušků z jedné strany s prosíkem o podpis a fotku, z druhé strany o triko, CD a další krámy. Jsme doslova v obležení dobrou půlhodinu, lidi se k nám sbíhají jak slípky na sopel, ale nával docela zvládáme a jsme samozřejmě rádi za každý pesos. Dnes v roli předkapely hrají nějaké místní grindovky, takový mexický standard. Z večera vyčnívá pouze kapela Oxidised Razor, která je velmi známá i u nás, hrála totiž na slovutném Obscene Extreme festu a funguje již mnoho let. Nejvíce nás baví poněkud starší zpěvák se svým epileptickým projevem a úžasně načesanou patkou, již by záviděli i mnozí death coroví styleři. Po koncertě se s ním samozřejmě fotíme, legenda je legenda, jak říká Sam. Než se dostáváme na podium, druhý společník celého turné Humberto slavnostně přináší Samovu basu, se kterou se po dlouhých 11 dnech opět setkává. Kdyby věděl, že setkání bude jen dočasné, určitě by tomu nevěřil. Laská se s ní, opatrně ji vytahuje jako artefakt k masturbaci a se slzou v oku ji nádherně ladí. Romantický moment kazí pouze naše vystoupení, jež se chýlí k začátku. Lidé vytváření výbornou atmosféru, nenechávají se zahanbit, paří jak o život, jsou oblečeni v bizarních převlecích a maskách, prostě tak, jak to bývá na našich koncertech běžné. Set parádně odsýpá a my jsme pomalu na konci. Samozřejmě ještě přidáváme několik hezkých písniček s hlubokým poselstvím a opouštíme podium. Na koncertě ještě chvíli setrváváme a jedeme na pozdní večeři, pravda, hodinky ukazují 1 ráno. Ale co, však jsme před několika okamžiky sportovali na podiu. Dáváme si oblíbené tacos a tortilly, naprosto úžasné, nejspíše nejlepší za celou mexickou misi. Poté se odebíráme na hotel a jsme domluveni na zítřejší, vlastně dnešní prohlídku pozůstatků aztéckých pyramid, které nás velmi lákají. Pac a pusu, jdeme chrnět.

sakrálne zabité zvieratá, napchaté do vlastný čriev!

Den 12.

Probouzíme se dopoledne a čekáme na Saula, má nás totiž doprovodit na aztécké pyramidy. Líbí se mi, jak je vnímán Mexičany pojem času. Když se dohodnete na 11 dopoledne, znamená to, že se teprve můžete začít chystat, protože máte ještě minimálně hodinu až dvě k dobru. Na začátku nás to trošku rozčilovalo, ale nyní jsme již otrlí a ani nám to vlastně nevadí. Saul skutečně přichází kolem 13. hodiny a omlouvá se za zpoždění, my s velkorysým úsměvem prohodíme, že je to OK. Procházíme se centrem města, stavujeme se na oběd a pokračujeme v prohlídce. Míjíme miliony obchůdků s jakýmkoli představitelným zbožím, také různé flašinetáře, Lou Fanánek Hagen to nebyl, různé pouliční umělce a postavy z filmů, jako Shrecka nebo lorda Vadera a další postavy. Za několik minut již spočíváme přímo u aztéckých pyramid, které se nacházejí v úplném centru města, kousek od prezidentského sídla, jež jsme též zahlédli. Kupujeme si lístek, Saul jako Mexičan neplatí a vcházíme do areálu. Obklopuje nás nesmírná aura starověkých civilizací, jejich duch a kultura tu doslova čpí z každého kusu kamene. Saul svědomitě překládá popisy památek, přidává k tomu notnou dávku vlastních vědomostí, takže slyšíme výklad jak od profesionálního průvodce. Dozvídáme se, kde válečníci spali, kde relaxovali, kde se připravovali na boj, kde se modlili, prostě úžasné zajímavosti nejen z historie. Uvnitř areálu jsou k vidění i starodávné artefakty, kousky kostí, přileb, podobizny aztéckých bohů a nástroje, které se z archeologických vykopávek dochovaly. Skoro se zatajeným dechem se rozhlížíme a kocháme tou nádherou. Kdekdo by řekl, že kus šutru vás nemůže nějak oslnit, ale opak je pravdou. Prostě nádhera. Musíme prohlídku uspíšit, jelikož nás už čeká Javier i s našimi zavazadly, a my míříme za posledním koncertem tohoto turné do města Pachuca. Ještě zběžně pozorujeme ukázku lidových tanců z mexického, tedy hlavně indiánského folklóru, moc hezká podívaná. Cesta do Pachuci trvá necelé dvě hodiny, takže naprostá pohoda. V autě se mačkáme ještě se Saulovou kapelou Semen, takže nás jede 14. Proč ne! V místě panuje docela fajn atmosféra a lidí přišlo akorát na kapacitu klubu. Konečně slyším zpívat Saula a hrát jeho kapelu naživo a myslím, že se máme v září na co těšit. Přijedou totiž poprvé do Evropy a jednu zastávku plánují i v Brně, kde si s nimi zahrajeme. V další kapele pěje opět ženština a vokál neuvěřitelný. Taková malá štíhlá panenka a takový chlív. Kde ty mexické baby berou takové kanalizace v hrdlech, mi rozum nebere. Asi to bude dlouholetou tradicí gore kapel v Mexiku, které si navzájem předávají zkušenosti. Dále se představuje druhá kapela páně vokalisty z Oxidised Razor a musím se opět přiznat, že mi více než docela dobrá hudba vadí jeho noisový zpěv, který postrádá hlavu i patu. Možná se to někomu líbí, mně však nikoli. U pultu dostávám lahvové pivo, které váží více jak kilo, takže kdyby někdo otravoval, spolehlivě ho tím můžu zabít. Po chvilce už mi trne ruka, a tak raději pivo dopíjím. Dostáváme další specialitu, pivo v papírovém kelímku s limetkou a chilli, které jsme už v Mexiku pili, ale trošku jinak připravené. Chutná to velmi svěže a delikátně. Přichází náš čas a začínáme drtit. Zvuk v pohodě, snažíme se, co můžeme, přece jen poslední koncert by měl být stoprocentní. Všechno krásné jednou končí, takže i my hrajeme poslední songy a končíme s pocitem dobře odvedené práce. Lidé se bavili dobře, dávali nám zpět energii námi do nich vloženou a spokojeně opouštíme poslední podium v Mexiku. Po koncertě trošku paříme, dáváme si i mezcal – nápoj podobný tequille, avšak pálený z agáve. Chutná jako docela dobrá pálenka, takže rádi ochutnáváme. Poté se přesouváme do hotelu, kde naposledy spíme. Hotel má všude otevřené dveře od pokojů, takže v noci, kdy klesne teplota i pod deset stupňů, tu bývá pěkná kosa. Pokoj tedy zavíráme a chystáme se spát. Já se Saulem jdeme ještě něco zobnout, přece jen večeři jsme měli docela brzy. Procházíme se po Pachuce a zastavujeme se stánkem s tacos. Vracíme se později v noci a kluci už spí. My též uléháme vyčerpaní.

Platíš ty?? Ne, ja na teba ukazujem dvoma prstami! Takže ty!!!

Den 13.

Poslední den začínáme naprosto běžně. Balíme si věci, postupně se střídáme v koupelně, pokoj je taktéž velmi hezký a vlastníme rozhodně největší koupelnu za celý pobyt, čehož v zápětí využíváme. Mimo let zpět domů máme naplánovanou cestu k pyramidám kousek od Mexico City, které patří mezi nejkrásnější památky na světě. Během cesty se loučíme s Javierem, jelikož musí do práce, a slibuje, že se přijde rozloučit ještě na letiště, což bohužel, jak se ukáže, nestíhá. Cesta k pyramidám ubíhá stejně chvatně jako náš vymezený čas před odletem. Po šílené stezce, jakože asfaltce v blízkosti pyramid, se jede docela pekelně, ale odměnou je nám pak unikátní pohled na monumentální pyramidy. Nikdy v životě jsme takovou krásu neviděli. Absolvujeme výšlap pouze na jednu z nich, jelikož jsme limitováni časem a také dalšími naplánovanými aktivitami. Příkrá schodiště prověřují naši (ne)fyzičku, ale nakonec spočíváme na vrcholu Pyramidy Slunce. Rozhlížíme se v dáli a dle Saulových rad nasáváme energii boha slunce tak intenzivně, že jsme večer na tváři opálení jako prasátka. Slunce tu opravdu krutě hřeje, venku je tak 30 stupňů. Rovněž sestup se nese v zábavně tajemné rovině, člověk nesmí jít zády k pyramidě, aby neurazil bohy, což ve finále nebylo nijak jednoduché, přihlédneme - li k faktu, že Spasm nejsou žádní sportovní nadšenci. Procházíme se chvilku po plošině, která vede k další Pyramidě Měsíce, kterou si však pouze prohlížíme a jdeme zpět. Největší množství fotek vytváříme právě zde, tohle místo přináší ohromný a nezapomenutelný zážitek celého turné. Asi bychom tu dokázali setrvat klidně celý den, jenže musíme zpět do hlavního města, vzdáleného asi 50 kilometrů. Na parkovišti nakupujeme nějaké dárky pro své nejbližší a vyrážíme směr Ciudad de Mexico, abychom si prošli jednu z nejzajímavějších, ne však příliš bezpečných pozoruhodností, černý trh zvaný Tepito. Máme asi dvě hodiny času, stavujeme se u Saula doma, ukazuje nám svůj příbytek a vypráví o městě. Tvrdí, že třeba v této lokalitě po desáté večer prostě nevychází, nemusel by se už třeba vrátit, ačkoliv je místní. Docela hustota. Bereme si taxi, kterých tu jezdí tisíce, a míříme na tržiště. Vcházíme zde a osobně bych rád viděl nějaký plánek, protože tady se vyznat nemůže prostě nikdo. Dá se zde koupit především oblečení - světové značky za pár korun, boty, klonované DVD, Blue-ray, MP3, samozřejmě porno, elektronika a také jakékoli drogy. Musíme se pevně držet se Saulem, místní prodavači totiž někdy neradi vidí cizince na těchto výsostných periferiích. Potkáváme i pro forma nějaké zkorumpované policisty, kteří dohlíží na hladký průběh kšeftaření a prodeje. Ti samozřejmě ví, že stánkaři neplatí daně za zboží, proto je tak levné. Nakupujeme ještě nějaké drobnosti a musíme spěchat na letiště. Saul nás vyprovází až na letiště, dáváme si stylovou společnou poslední večeři jak onehdy mučedníci s atletem z Nazaretu, nepokrytě a dojemně se loučíme a vstupujeme do haly, jež nám přibližuje domov. Letíme stejným letadlem, Boeingem 747, jako do Mexika s tím rozdílem, že sedadla v prostřední řadě nejsou plně obsazena, můžeme se tedy natáhnout klidně i přes čtyři sedadla, což ve finále ohromně zvyšuje komfort celého letu. Cesta zpět klasicky pocitově trvá kratší dobu, mrkli jsme na pár filmů a za pár hodin vystoupili v Praze. V Praze nás vyzvedává Radimův kolega a mě odváží na vlak do Ostravy. Kluci absolvují cestu do Brna a Sam pak do Kojetína. Loučíme se s úžasným a dobrodružným výletem za louží, na který určitě nikdy nezapomeneme, a kdoví, třeba si jej v budoucnu zopakujeme. Jsme neskutečně rádi za nové zážitky, lidi a kapely, které jsme měli tu čest poznat. Zvláštní poděkování patří Ossiemu, ale též Javierovi a Saulovi, dvěma šíleným mexickým maniakům, jež se stali nadobro našimi přáteli. Děkujeme za vše, co pro nás udělali. Muchas gracias, amigos!

P.S. Jestli si myslíte, že Samova basa konečně dorazila s námi do Prahy, tak nikoli. Zřejmě kluci z British Airways trpí Napoleonským komplexem z nadrozměrných zavazadel, byli jsme však ujištěni, že letecká společnost ji zítra doručí. Nebudete tomu věřit, ale skutečně basu doručili a tím naše pohádka končí. Mějte se krásně a někdy na koncertě na viděnou, přátelé!

Viac fotiek  TU